Cyklodeníček:
NEJDELŠÍ VÝLET S KOLEM FAVORIT:
260 km za 24 hod - přejezd Šumavy.
(červen 1988)

Pražské přípravy

Chtěli jsme naložit kola na zahrádku u Tří tanků, ale nešlo to. (Tři tanky = Saab s děravým výfukem). Tanky byly v garáži. Těsto se nerozmýšlel a s Tanky vyjel. Pak jsme tam naházeli kola. Jo a taky jsme je přivázali, prý aby nespadly. A taky tomu tak celou cestu bylo.

A teď vlastně kam jedeme ? Co to vůbec je za akci ? Beru to asi trochu na přeskáčku, ale to je smůla. Naskytla se nám totiž příležitost odjet autem i s koly na Šumavu k Těstovi na chalupu. Bylo to při příležitosti 60. výročí odvozu opravené lednice. Zároveň je to taková náhrada za květnovou jízdu na kole.

Začátek tohoto výletu probíhal ve velmi pochmurné náladě. Např. Těstův velice častý výkřik byl „Všechno mě to s... !“ Na chalupě jsme spravili nějakou skříň a v deset jsme snad odjeli. I když jsme si dělali vtípky, jako že bychom mohli odjet už v devět apod.

V noci vyrážíme

Zpočátku se nám šlapalo sice ztěžka, to už tak bývá, když je to do kopce, ale zatím dobře. Před Čeňkovou Pilou jsem potřeboval dofouknout kolo, protože mi pořád ucházelo. Taky jsem ho pak dofukoval při každém druhém zastavení. Ale hlavně jsem tou dobou začal mít šílenej hlad (Těsto teda taky). Řekli jsme si ale, že budeme jíst až na Antýglu. Takže jsme nemohoucí dojeli na Antýgl. Tam jsme se najedli a napili a začala nám být šílená kosa. Vyjeli jsme ještě na Kvildu a tam nám už bylo utěšením, že pojedeme pořád dolů. A doopravdy. Jeli jsme snad 20 km z kopce. Paráda! Zdržel nás však zoufalý povrch na jedné silnici - 10 km. Okolí bylo samozřejmě krásné, i když byla noc. Začal svítit Měsíc, který byl zrovna v úplňku.

Druhý den zrána

Už dřív jsem začal mít škuby, že z Písku pojedu do Zdic z časových důvodů vlakem. Viděl jsem však, jak nám cesta pěkně ubíhá a že už jsme skoro ve třetině, tak jsem zase vymyslel, že pojedu až do Zdic. Odjeli jsme do Vodňan. Tam jsme viděli, že jsme dosáhli trochu slušného průměru rychlosti (24 km za 50 minut), tak jsme to rozpálili do Písku (další 24 km za 45 minut), a tam jsme umřeli. Ale ne zas tak docela. Dohodli jsme se na krásné trase přes Orlík do Příbrami. Asi po půl hodině, už ne tak rychle a živě, jsme odjeli.

Jedeme a jedeme a jedeme - a najednou nejedeme. V jednom kopečku (jel jsem zrovna na malou jedničku) v Ostrovci se mi začalo šlapat nějak šíleně zlehka a kolo přestalo jet. Zastavili jsme - ono mi taky nic jiného nezbývalo - a vyzkoumal jsem, že moje závada na kole je dost vážná. Stržený závit mezi šestikolečkem a středem. Tak jsem si tam zanadával na perfektní socialistické výrobky. Když jsem se uklidnil, začal jsem shánět nádraží. Zjistil jsem, že je dokonce v té samé vesnici. Odjeli jsme na nádraží. No, odjeli, vyndali jsme uzlovačku a Těsto mě na nádraží odtáhl. Těsto taky začal mít nějaké problémy, kde bude spát, protože v dálce hřmělo a na hodinkách bylo sedm hodin.

Na nádraží jsem kolo odstrojil, vše nacpal do kapes na kolo a kolo odevzdal do rukou ČSD s doměnkou, že mi ho dopraví na Smíchov. Dokonce mi na to dali papír. Sám jsem ale zjistil, že vlak do Zdic mi jede až ve 23.07. To jsem radostí začal skákat stopadesát metrů nebo vlastně miliardu kilometrů vysoko. Nádražák mi ale poradil, že když pojedu asi za 1,5 minuty vlakem jednu stanici zpět do Vráže, tak mi odtamtud pojede do Zdic rychlík. Tuto nabídku jsem přijal, protože touto dobou nevím, kde by se tam vzal London, a to jeden těsně před tím projel. ("London" je odkaz na další naše bláznivinky, když nám bylo 16 let. Ovlivněni knihou Jacka Londona Cesta jsme jezdili na nákladních vlacích...) Jel jsem pak už bez Těsta do Vráže. Ve Vráži jsem si chtěl koupit lístek na rychlík, ale výpravčí mě měl dost za blbce, protože ten vlak byl jen spěšný, jak mi řekl dokonce dřív, než mi to prodal. Odjel jsem tedy z Vráže v 19.55 do Zdic spěšným vlakem vagónem pro matky s dětmi do 10 let v teplákách a s brašnami na kolo. Vlak do Zdic jel na čas 1 h 20 minut.

Pokračuji sólo

Přijel jsem do Chraštiček, když začalo pršet. Schoval jsem se do autobusové zastávky s tím, že chvíli počkám. Ale pršelo stále, tak jsem se rozhodl trochu se prospat. Bylo totiž 10 hodin večer. Rozbalil jsem deku a natáhl se na lavičku. Nebylo to nic moc, protože lavičaka měla jen asi 40 čísel šířky a navíc ji tvořily pouhé 4 laťky, takže si člověk mohl vybrat, kterou ze tří děr chce propadnout. Budíka jsem nařídil na 23.00. Ale v 11 pořád pršelo, tak jsem spal až do rána, i když mne asi 5 x vzbudily projíždějící auťáky nebo déšť, který vítr zanášel dovnitř.

Finále